Autor: Renata Placková
Skleněnou, vratnou, plastovou, hliníkovou?
Doporučení Ekologické poradny Veronica
Eko otázka skoro tak omletá jako ta o vejci a slepici. Hned na začátek upozorníme, že tato otázka asi nemá jednoduchou odpověď. Ale zkusíme dát na hromádky pro a proti.
Každý Evropan má v průměru na svědomí zhruba 186 kg odpadů z obalů. Největší váhový podíl má papír a lepenka (40 %), následují plasty (necelých 20 %), sklo (19 %) a kovy (5 %).
V článku se zabýváme materiály používanými běžně jako obaly na nápoje (s vynecháním nápojových kartonů). Některé aspekty je možné měřit zcela objektivně (energetická náročnost, míra recyklace), jiné jsou velmi individuální (sklo se může rozbít, což pro někoho může být důvod pro nepoužívání).
Speciální kategorií jsou vratné obaly, v běžném provozu prakticky výhradně sklo. Vratným obalům (jednocestným i opakovaně plněným) se věnujeme v závěru článku.
Zaměřujeme se primárně nápojové obaly, protože jde o materiálově nejpestřejší skupinu a často můžeme volit mezi různými variantami. Informace na úvod, po které možná už není potřeba číst dál: Nejvíce eko nápoj je voda z kohoutku (ještě lépe ze studánky). Dokonale zdravá, nekazí se po ní zuby, perfektně zažene žízeň a stojí několik haléřů za litr (při vodném + stočném 140 Kč/1000 l je to přesně 14 haléřů). V celoevropském průměru má jeden litr kohoutkové vody uhlíkovou stopu pod 0,01 kg/l (jde o údaj pro vodu tekoucí z kohoutku, nezahrnuje nakládání s odpadními vodami). To odpovídá i konkrétní případové studii (str. 37) pro úpravnu vod v Plzni. A také nemusíte řešit všechna ta dilemata popsaná níže.
Záměrně zde nemáme srovnávací tabulku “uhlíkové stopy konkrétního obalu”. Je to totiž jen jeden aspekt, který nemá šanci pokrýt celou problematiku a dále by se srovnávalo nesrovnatelné (je větší problém acidifikace nebo eutrofizace?). Uhlíková stopa popisuje jak absolutní energetickou náročnost na zpracování (recyklaci) dané suroviny, tak konkrétní uhlíkovou náročnost zdrojů energie používaných v dané zemi. Vzhledem k velmi častému a nedohledatelnému dovozu obalů je pak zobecnění prakticky nemožné – velmi odlišnou uhlíkovou stopu bude mít plechovka pokud se taví elektřinou z OZE a zcela jinou, pokud se taví elektřinou z fosilních zdrojů nebo zemním plynem. Finální výrobek je ale nerozlišitelný.
Dalším velmi proměnlivým aspektem je skutečná míra recyklace “bottle-to-bottle” nebo “tin-to-tin”. V případě plastových obalů i hliníkových plechovek se rozhodně neděje v plné míře a zřejmě není ani technologicky a procesně možné. Považuji to za velmi důležité výhrady ve vztahu k těmto obalovým materiálům. V případě plastů jde o lehký materiál, který je energeticky poměrně nenáročný – ale zůstává zde obrovská a dosud málo prozkoumaná zátěž v podobě mikroplastů. Pokud jsou plechovky vyráběny z primárního hliníku, tak je nutný obrovský energetický vklad. A recyklace tenkostěnného hliníku stále dost klopýtá.
Nevratné sklo
Primární suroviny: Křemičitý písek, uhličitan sodný (soda), uhličitan draselný (potaš), vápenec. Běžně se používají střepy – 30 – 90 %. Vysoký podíl střepů je technologicky možný jen u zeleného (barevného) skla. V ČR probíhá výroba i recyklace, řada surovin se zde těží. Výroba i recyklace je energeticky náročná – jde o vysokoteplotní tavbu.
Jak se třídí:
84 % obalového skla uvedeného v ČR na trh se dostane do materiálové recyklace (Eko-kom, 2025). Z nádobového sběru je cca 96 % suroviny materiálově využito (Eko-kom, 2021).
Jak se recykluje:
Základní podíl střepů ve výrobě obalového skla je 35 %, při zvýšení podílu střepů o 10 % klesne spotřeba energie na tavbu o cca 2,5 %. Lze zpracovávat velký podíl střepů a je o to při výrobě obalového skla zájem (energetické úspory, zvládnutá technologie).
Z barevného skla nelze vyrobit čiré, proto je důležité oddělování druhů skla (bílé kontejnery na čiré sklo, zelené kontejnery na barevné). Ale je možné dotřiďování (optická automatická linka).
Opakovanou recyklací se nemění kvalita suroviny, dojde ale k menší ztrátě suroviny při čeření, čištění apod.
Při zpracování není problém oddělit víčka, kovové kroužky a etikety (papírové shoří).
Dokonalá hygienizace – přetavení. Není problém s recyklací skla na obaly pro styk s potravinami.
Málo kvalitní surovina se zpracovává např. na pěnové sklo a drtě používané jako tepelné izolace.
Jiné plusy:
Inertní materiál – neuvolňují se částice, v přírodě se časem rozpadne na písek.
Lze ho používat opakovaně a dlouhodobě (vratné nebo domácí použití).
Zpracování (třídění, recyklace) z velké části probíhá v ČR.
Špatně vede teplo – vychlazený nápoj zůstane ve skle déle chladný (ale funguje to i obráceně – ve skle se zchladí pomaleji).
Nepřejímá barvy, chutě a zápach obsahu, snadno se vymývá.
Etikety jsou zpravidla papírové – je možné je i odděleně recyklovat jako papír.
Úskalí:
Těžké, rozbitné (křehké), což jsou hlavní důvody, proč ho nepoužívat.
Má velkou spotřebu energie na tavbu. Taví se elektřinou nebo plynem, což tvoří naprostou většinu uhlíkové stopy (menší podíl je doprava). Zde je šance na zlepšení: Po dekarbonizaci zdrojů (obnovitelná elektřina, bioplyn, ev. zelený vodík skutečně využívané v průmyslu) se tato nevýhoda zásadně zredukuje (všechny výhody zůstanou).
Plastové obaly
Primární surovina: Ropa. Původem z různých míst – Blízký východ, Rusko, severské moře a další oblasti citlivé politicky nebo environmentálně. Plus riziková doprava produktovody nebo tankery. Jediný z uvažovaných materiálů, který uvolňuje v zemi uložený uhlík ze své podstaty, ne jen při zpracování. Energeticky méně náročný na výrobu ve srovnání se sklem a kovy, nevyžaduje vysoké teploty při zpracování; navíc jsou plasty lehké.
Jako obalový materiál se používá několik polymerů – především polyethylentereftalát (PET), polypropylen (PP) a polyethylen (HDPE, LDPE). V menší míře polyvinylchlorid (PVC) a polystyren (PS). Nápojové obaly jsou v největší míře z PET.
Jak se třídí: 94 % plastových obalů uvedených na trh je vytříděno, z toho je jen 49 % využito materiálově, zbytek se spaluje (Eko-kom, 2025). Míra materiálového využití obsahu kontejnerů je závislá na poptávce na trhu a klesla i ke 40 % (Eko-kom, 2021).
Směsné plasty (z nádobového a obdobných sběrů) jsou dotřiďovány. Jednotlivé druhy plastů od sebe nelze vizuálně odlišit. Třídění probíhá podle obvyklého materiálu na určitý typ obalu (nápojové obaly – PET; drogerie – PP apod.). Nicméně i tak obsahují plasty řadu barviv, příměsí a kontaminantů, které velmi komplikují další využití.
Jak se recykluje:
Třídění podle barev a mechanicko-termická úprava – drcení, regranulace a opětovné zpracování. Některé kroky probíhají v ČR (EU), zpracování vláken často v zahraničí (Čína a další země, kam jsou “naše plasty” – vyvážené jako surovina). V ČR se zpracovává i část směsných plastů – např. na plotovky, lavičky, kryty kabelů (hlavně Transform Lázně Bohdaneč); obdobně se zpracovává i část umělých textilních vláken.
Využití vytříděné suroviny po spotřebitelích je velmi komplikované – každý obal obsahuje nějaká barviva a příměsi, jejichž složení není známé. Je poměrně snadná recyklace na výrobky bez styku s potravinami (textilní vlákna, vycpávky, plastové tvárnice apod.).
Kontaminace je hlavním důvodem downcyclingu – je prakticky nemožné u recyklátu dosáhnout shodné kvality s primární surovinou. Proto se z “petek vyrábějí mikiny” a nikoliv znovu petky. Po ukončení životnosti se tyto materiály (textil) obvykle spalují.
Při recyklaci na potravinové obaly je nutné velmi pečlivé předtřídění a intenzivní vypírání drtě kvůli zápachu původního obsahu, který je u potravinového obalu nepřijatelný. Pro zájemce o tuto problematiku doporučujeme Způsoby recyklace polyethylenu a polypropylenu.
Zkušebně probíhá chemická recyklace – rozklad na monomery, tedy v zásadě primární surovinu. Otázkou je, zda je možné v provozních podmínkách dosáhnout čistoty požadované na materiály pro styk s potravinami, aby byla možná recyklace na potravinové obaly. Aktuálně se to v menší míře děje jen u PET (výroba recyklovaného rPET) a to prakticky výhradně z obalů vybraných v zálohovém systému, kde je snazší kontrolovat čistotu suroviny.
Velká část plastů se využívá jako tzv. tuhé alternativní palivo (TAP) např. pro cementárny. V minulosti se to vykazovalo jako “materiálové využití”.
Jiné plusy:
Lehké, prakticky nerozbitné.
Opakovaně použitelné v domácnosti – podle kvality láhve a uzávěru.
Další úskalí:
Otěrem se uvolňují malé částice včetně mikroplastů s neznámými účinky do budoucna (víme jen, že jsou všude).
Nevyužívá se opakované plnění pro potraviny (obtížná hygienizace, rychlé stárnutí materiálu, poškrábání, mikroplasty).
V přírodě asi nerozložitelné – jde spíše o rozpad na neviditelné částečky, ne dokonalý rozklad na prvky (C, O, H, N atd.)
Časté kombinace plastů včetně PVC (např. strečové folie na lahvích), které při hoření generují emise silně toxických látek. Ty je nutné zachytávat z kouře, část zůstane ve popelu v kotli. Tyto odpady se skládkují.
Kovové obaly – hliník, železo
Primární suroviny:
Hliník: Bauxit. Hlavní ložiska jsou v Guineji, Austrálii, Brazílii a Číně. Náročné chemické a hutní zpracování (hydroxidové loužení), vzniká velké množství toxických odpadů. Extrémně energeticky náročný proces.
Složení hliníkové plechovky: Hliníková láhev je tvořen dvěma slitinami. Plášť je Al-Mn (max. cca 2 % Mn) a víčko je Al-Mg (přibližně 3 hm. % Mg).
Hliník nesmí přijít do styku s potravinami, zejména s kyselým pH (např.sycené nápoje). Proto jsou plechovky silně natírané, zpravidla pryskyřicemi. Obsah nekovové složky je až 2 %.
Železo: Různé rudy (pyrit, magnetit atd.). Hutní zpracování – tavba.
Složení ocelové plechovky: Přibližně 0,05-1 % C; 0,2-2 % Mn; do 6 % Cr; 0,3-2 % Si; do 3 % Mo; do 3 % V; do 5 % Ni; stopy síry a fosforu (obvykle do 0,01 %) a zbytek je železo. Vše je uvedeno v hmotnostních %
Plechovky pro potravinářské využití (mokré potraviny) je nutné povrchově upravit proti korozi. V případě nápojových plechovek jsou to pryskyřičné nátěry (jako u hliníkových plechovek), u potravinových pak pocínovaný plech nebo plastový potah vnitřku nádoby.
Jak se třídí:
Hliník: Jen 36 % obalů se dostane do zpětného odběru k recyklaci. Stále poměrně nová komodita ke třídění a v řadě obcí jsou jen omezené možnosti odděleného sběru. Stále více se využívá multikomoditní sběr – společně s dalšími složkami např. plasty, které se dotřiďují rutinně. Tenkostěnný hliník (plechovky, víčka) vzhledem ke komplikovanému zpracování a malé poptávce po této surovině zpravidla nevykupují sběrny.
Železo: 89 % obalů se dostane do materiálového využití. I plechovky a železné obaly často vykupují sběrny (spolu se železným šrotem). Posilováním nádobového sběru hliníkových obalů (včetně multikomoditního sběru více typů odpadů) se usnadňuje i třídění železných obalů.
Jak se recykluje hliník:
Tavení plynem nebo elektřinou (indukce nebo elektrický oblouk). Zvládnutá hutnická technologie, ale není moc zájem o tenkostěnný hliník, protože má velké ztráty (není to čistý hliník, ale slitina), navíc obsahující pryskyřice, nátěry, laky – to znamená emise do vzduchu a úbytek suroviny. Ztráty na jeden “recyklační oběh” jsou cca 10 % suroviny.
Recyklace hliníku ušetří extrémní množství energie ve srovnání s výrobou z primární suroviny (uvádí se úspora až 95 % energie při recyklaci, ale nejsou jasné hranice systému, co se započítává do porovnávaných scénářů). Hliník jen minimálně degraduje (oxidace povrchové vrstvy na Al2O3 – pasivace). I díky tomu je velké množství historicky vyrobeného hliníku stále “v oběhu”.
Snadná hygienizace pro další potravinářské použití – přetavení. Nebývá problém s čistotou recyklované suroviny pro potravinářství (navíc se vnitřní plochy natírají pryskyřicí).
V případě systematického použití obnovitelné energie (bioplynu, elektřiny, vodíku) na tavbu významně klesne uhlíková stopa.
Jak se recykluje železo:
Hutnické zpracování – běžně se používá velký podíl šrotu včetně plechovek (podle požadované kvality výstupní suroviny). Standardní a technicky zvládnutý postup – prakticky všechno železo obsahuje značný podíl recyklátu. Zpracování šrotu šetří zdroje surovin.
Recyklace je prakticky beze ztrát. Problematické mohou být plastové potahy v plechovkách a nátěry, které při zpracování shoří a uvolňují emise do vzduchu.
Jiné plusy:
Lehké – zejména hliníkové plechovky, lze vytvářet velmi tenké a přesto pevné obaly.
Kovy dobře vedou teplo – nápoj v plechovce se rychleji vychladí (ale také rychleji zteplá) než ve skle.
V přírodě se rozpadají (železo postupně zrezne) nebo zůstanou, ale jako víceméně inertní materiál (hliník); otázkou je, jak degradují barviva, nátěry atd. a co znamenají pro životní prostředí a zdraví.
V plechovce je nápoj přirozeně ve tmě, což určitě prospívá trvanlivosti.
Co si z toho vybrat?
- Nejlepší obal je žádný obal.
- Vybírejte nejmenší a nejjednodušší obal, který ještě splní požadovanou funkci.
- Větší obal je lepší než více malých – spotřebuje méně surovin na obalení stejného množství komodity. Také se spotřebuje méně přídavků typu víčka, etikety apod. Protichůdně k tomu jde požadavek na nevyhazování potravin (nakoupených ve zbytečně velkém množství).
- Lepší jsou opakovaně plněné obaly, případně opakovaně použitelné třeba v domácím prostředí (tedy pokud je doopravdy použijete…domácí přetvoření petek na ozdobné panáčky je sice možné, ale kolik toho doma chcete mít..?).
- Čím jednodušší obal, tím snadnější využití. Kombinované obaly se recyklují vždy složitěji (nápojové kartony) nebo vůbec (plastem potahované “papírové” kelímky, kdy nejde plast a papír snadno oddělit).
- Vyhněte se neobvyklým materiálům, zejména těm plastovým. Skutečná recyklace se vyplatí (a děje) jen u široce rozšířených materiálů, ty okrajové se prakticky vždy spalují. Když už jsme u toho: To platí z velké části i pro bioplasty. Sice je teoreticky možné je kompostovat, ale kompostárny je nechtějí (nejde to odlišit, jsou tam zbytky jídla atd.) a na domácím kompostu se budou rozkládat hodně dlouho, pokud vůbec. Teoreticky si s nimi poradí elektrické kompostéry a bioplynové stanice, ale těch odpadových je zatím pomálu.
- Vyhněte se plastovým obalům z PVC nebo s obsahem PVC. Na obalu je značené zkratkou PVC nebo číslem 3.
- Kupujete PETku? Pak nejlépe čirou, tam je recyklace nejsnazší, protože neobsahuje barviva. Stejně jako u skla: z barevných petek čiré neuděláte.
Zálohované jednocestné obaly: Jak moc je to eko?
Hodně se mluvilo o zavádění záloh na vybrané druhy nápojových obalů – konkrétně šlo o plechovky na nápoje a plastové láhve od 0,1 do 3 l. Cílem zde není snížení jejich množství na trhu (tedy prevence vzniku odpadů), ale zvýšení podílu vrácených obalů (hliníkové obaly – se teď daří vysbírat pouze ze 30 %). Díky systematickému a oddělenému sběru je možné dosáhnout vyšší čistoty suroviny a snadnější recyklace i na potravinové obaly.
Jde ale o systém dost logisticky a technicky náročný – sběrná místa by měla vzniknout opravdu ledaskde (nedošlo ke schválení legislativy, lze jen usuzovat z návrhů zveřejněných MŽP v době přípravy). Na druhou stranu efektivně přenáší zátěž spojenou s používáním obalů z obcí (které jinak musí zajišťovat sběr odpadů z domácností a to včetně odpadů obalů) na nakupující, prodejce a distributory. Což je fér – ve chvíli, kdy máte méně obalů a odpadů (jako výrobce nebo spotřebitel), máte s tím méně práce a nákladů.
Z pohledu uhlíkové stopy i dalších dopadů však stále vedou zálohované opakovaně plnitelné obaly. Což popisuje i Zpráva o udržitelnosti Plzeňského Prazdroje. A je to jedním z důvodů, proč přestali používat plastové lahve na stáčení piva. Nechci tu propagovat pivo natož konkrétní pivovar, ale mají to opravdu zajímavě propočítané. Třeba že mají v oběhu asi 200 000 000 pivních lahví a každá vydrží opakované plnění asi 8 let a stihne několik desítek oběhů. Už při desáté otočce se vratné sklo vyrovná plastové láhvi v uhlíkové stopě – dál už je v plusu.
Proč nepoužívá Hostětínská moštárna vratné sklo?
Kdyby měla být odpověď hodně stručná: Protože to je při současném systému nastavení plateb za odpady a situaci na trhu pro malovýrobce extrémně složité až neřešitelné. I když bychom je hodně chtěli a považujeme to za nejvíc udržitelné řešení.
Od začátku fungování v roce 2000 moštárna používala vratné sklo na plnění hlavních produktů – moštů. Využívala stejný typ lahví jako většina tehdejších minerálek (zelené lahve o objemu 0,7 l) a měla vlastní myčku. Navzdory nutnosti mít dostatek lahví, vymývat je a zajišťovat logistiku vracení a účtování záloh to bylo vnímané jako nejlepší možný postup.
Změna nastala v roce 2012, kdy došlo prakticky ke zhroucení trhu s vratnými lahvemi. Poslední minerálka stáčená do vratného skla byla Hanácká kyselka. Vratné sklo se tak momentálně používá jen u některých piv (velké pivovary) a u nealkoholických nápojů v malých baleních primárně pro restaurace (minerálky, toniky apod.). To vedlo k přesunu k balení hostětínských moštů do jednorázových skleněných obalů a bag-in-boxů. Možná se ale blýskne na lepší časy – vratné sklo ve testuje třeba Kofola a Plzeňský Prazdroj u nealko nápoje Frisco.
Zajímavým ekonomickým postřehem je fakt, že cena nevratné lahve (včetně poplatku Eko-komu za zpětný odběr odpadů z obalů) je obsažená v ceně celého výrobku už u výrobce. To navyšuje cenu v distribučním řetězci – marže (a následně DPH) jsou vypočítávány procentuálně z ceny celého výrobku (obsahu + láhev). Původních několik korun za novou láhev se tak promítne do finální ceny jako mnohem vyšší částka.
V současnosti vratné sklo používá jen minimum malovýrobců v obdobném sortimentu – například firma Stará dáma z Liberecka. Tato firma je ale úzce propojená s německým trhem a využívají typ vratných lahví specificky využívaných právě v Německu. To zásadně usnadňuje logistiku a obrat lahví (participují na tomto systému). Na českém trhu pak vracení lahví a vyplácení záloh zajišťují přes velkoobchody a vlastní prodej.
Zdroje a literatura:
Asociace sklářského a keramického průmyslu. Výborný popis technologie výroby a recyklace skla.
Studie posuzování životního cyklu LCA nakládání s plastovými a hliníkovými obaly na nápoje. Vladimír Kočí, 2018. Asi nejčerstvější veřejná LCA k nápojovým obalům. Pozor, cílem je podpořit zálohování obalů, ne posoudit skutečnou environmentální stopu obalů. Porovnává stav “zálohujeme” a “nezálohujeme”, kdy dobré vracení a zlepšení recyklace plastových a kovových obalů samozřejmě zmenší jejich ekostopu oproti současnému stavu (zejména při tristní míře materiálového využití plastů a hliníkových plechovek).
Způsoby recyklace polyethylenu a polypropylenu. Eko-kom, 2022. Zajímavý vhled do úskalí recyklace obalových plastů.
Hliníkové plechovky jsou nejrecyklovanější nápojový obal. Výtah ze studie asociace výrobců hliníkových plechovek. Naznačuje, jak odlišná čísla lze získat z různých systémů a států – třeba míra návratnosti pro jednotlivé typy obalů je v ČR zásadně jiná, stejně jako míra materiálového využití.
Hliníkové plechovky jsou pro recyklaci trochu problém. Méně idylický pohled na recyklaci tenkostěnného hliníku v ČR.
Třídění a recyklace odpadů v ČR v roce 2024, data Eko-komu.
Účinnost dotřídění plastových odpadů na třídicích linkách k době COVIDU klesla, EKO-KOM pracuje na otočení trendu. Eko-kom, 2021. Skutečné využití různých typů vytříděných obalů.
Obaly mléčných výrobků šetrné k přírodě? Bez plastu se neobejdete, ukázala studie Článek o LCA analýze různých obalů na jogurty. Zajímavý vhled do metodiky LCA. A pozor, výsledky jsou zkreslené tím, že vypočítávají teoretickou zpracovatelnost (a maximální potenciální recyklaci) různých obalů. Třeba že plast se recykluje z 29 % je asi pravda, ale kalkulovaná 95% recyklace hliníku je opravdu jen potenciál, ne realita. Při započítání primární suroviny (pozn.: udává se, že recyklovaný hliník spotřebuje jen 5 -10 % energie ve srovnání s primárním) by to dopadlo patrně jinak.
