Uhlíková stopa ukazuje, kolik emisí vypouštějí firmy, státy, domácnosti nebo konkrétní výrobky a aktivity, a jak se tak podílejí na prohlubování klimatické krize. Díky znalosti uhlíkové stopy víme, které sektory a činnosti jsou pro klima nejškodlivější a kde je potřeba největších změn, například u jednotlivce to může být létání, u států pak energetika založená na fosilních palivech.
Zdroj: CI2
Uhlíková stopa je měřítkem dopadu lidské činnosti na životní prostředí, zejména na změnu klimatu. Ukazuje množství skleníkových plynů, které za rok vyprodukuje jednotlivec, domácnost, vesnice či město, výrobní podnik nebo veřejná instituce. Uhlíkovou stopu lze ale spočítat i pro jedinou cestu, celý životní cyklus produktu nebo dokonce pro celý život jednotlivce.
Když známe hodnotu uhlíkové stopy, můžeme volit výrobky či služby s menším dopadem na klima. Například vybrat energeticky nejefektivnější pračku nebo se rozhodnout pro cestu vlakem, který má oproti autu výrazně nižší emise na kilometr.
Uhlíková stopa také pomáhá odlišit, které strategie a priority mají největší efekt. Jednotlivec může zjistit, že sice jezdí po městě na kole a poctivě recykluje, ale zároveň bydlí v nezatepleném domě a jednou ročně létá na dovolenou. Právě vytápění a lety pak tvoří většinu jeho roční uhlíkové stopy, a proto je nejefektivnější zaměřit se na tyto dvě oblasti.
Podobně na úrovni států vidíme, že nejvíce emisí v Česku pochází z uhelných elektráren a tepláren. Přechod na obnovitelné a decentralizované zdroje energie je proto mnohem účinnější první krok než řada jiných opatření.
Uhlíková stopa pracuje nejen s přímými emisemi, například ze spálení paliva v autě, ale také s emisemi nepřímými, tedy těmi, které vznikají při těžbě a zpracování surovin či v dalších fázích životního cyklu výrobku.
Rozlišujeme tři základní kategorie:
- Přímé (Scope 1) emise vznikají přímo na místě, kde se produkt vyrábí nebo služba poskytuje (např. spalování paliva v továrně).
- Nepřímé (Scope 2) emise souvisí s pořízením elektřiny či tepla z externích zdrojů potřebných pro fungování daného objektu (např. továrny).
- Další nepřímé (Scope 3) emise jsou spojené s činností organizace, ale ta je přímo neřídí. Patří sem například emise produkované dodavateli, během dopravy výrobků, při jejich využívání zákazníky nebo při zpracování vzniklého odpadu.
Právě emise Scope 3 často tvoří u firem největší část uhlíkové stopy a jejich zjištění vyžaduje složitou analýzu spotřeby i chování. Velké podniky proto musejí prověřovat desetitisíce svých dodavatelů. Podobný princip platí i pro jednotlivce – i my bychom měli vnímat, kolik materiálů a energie je potřeba k výrobě našich věcí nebo kolik lesů bylo vykáceno pro pěstování plodin, které končí na našich stolech.